Dítě štěstěny - Kapitola 4

7. února 2015 v 15:34 | Ewril Rothick (Eliška Svejkovská) |  Dítě štěstěny
Dnes jsem znova volala Justnovi, ale on mi to nezvedl, takhle jsem volala ještě další dva dny, ale pak už jsem to vzdala. Až o tři dny později se konečně ocval sám.
,,Ahoj, Jenn, prosimtě, nechceš se stavit?"zeptal se.
,,Hm...Já..."vykoktala jsem, překvapením neschopná mluvit.
,,Surey street, 624."vyhrknul a zavěsil.
Než jsem se k němu vydala, nejdřív jsem si našla na internetu tu adresu, aby jse věděla, kam mám jít a zjistila jsem, že ten dům stojí v jedný nechutně nóbl čtvrti.

Když jsem dorazila na stanovenou adresu, Justin už na mě čekal před vchodem. Měl luxusní barák, jako barák nějaké superhvězdy.
Když jsme se dostali do jeho pokoje, byla jsem ohromená. Ten pokoj totiž nevypadal ani trošku, jak jsem si představovala, ale soudě podle toho domu jsem to měla očekávat. Západní strana byla celá prosklená, východní strana byla obsazená obrovskou válendou a uprostřed místnosti čelem k oknu s výhledem na park hned naproti přes silnici stála bílá pohovka v imitaci kůže, kam se vešli tři až čtyři lidi.
,,Tak,"posadil se na pohovku a já si sedla vedle něj ,,chceš něco k pití?" zeptal se mě a zase nastavil ten teploušskej úsměv. Z té vzájemné blízkosti se mi dělalo blbě. Tak jsem radši navrhla: ,,Nepůjdeme ven?" Nenechala jsem ho ani odpovědět a rozběhla jsem se, on šel za mnou. Proběhla jsem chodbou ke skleněným dveřím a rozběhla se k parku hned naproti. Proběhla jsem vratama. Ani jsem si neuvědomila, že je předtím za mnou Jus nezavřel. Přeběhla jsem silnici a běžela jsem parkem. jak jsem běžěla štěrkovitou pěšinou, tak mě Justin se svou sportovní postavou dohnal. Sakra. Zatáhl mě za ruku a já při mým ,,štěstí" jsem letěla přímo do louže přede mnou, která tu zbyla ještě po tom lijáku za poslední týden.
Naštěstí mě ale justin včas chytil a já byla dezorientovaná, než jsem se stačila vzpamatovat, tak mě najednou objímal kolem pasu a my byli jen kousek od sebe, že jsem cítila jeho dech. ani mě to nepřekvapilo, ale připadalo mi, že celej den žvýkal mentolový bonbony. Naše rty se najednou začali přibližovat, když v tom jsem slyšela jakýsi zvuk. Vytrhla jsem se mu z náruče a nedokázala jsem se zbavit pocitu, že nás někdo sleduje.
Kousek od nás zapraskali větvičky a zase se ozval ten zvuk. Bylo to krátke cvaknutí dvakrát za sebou. To mi stačilo na to, aby mi došlo, že je to zvuk fotoaparátu.
Utekla jsem na druhý konec parku a já slyšela za sebou volat Juse: ,,Jess, přísahám, že s tím nemám nic společnýho!" Ale já na něho neměla náladu. Šla jsem domů. Proč sakra každé naše loučění musí končit útěkem?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 misa660 misa660 | Web | 20. července 2015 v 9:58 | Reagovat

Jej, tak jsem to všechno přečetla a líbí se mi :)

2 Eliška Svejkovská Eliška Svejkovská | E-mail | Web | 20. července 2015 v 20:34 | Reagovat

[1]:Děkuju moc :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama