Dítě štěsteny - Kapitola 1

18. listopadu 2014 v 12:47 | Ewril Rothick |  Dítě štěstěny
Kapitola 1
Jak to všechno vysvětlit? Tak dobře, povím vám celý příběh. Ten příběh začíná na obvyklý new yorský ulici. Přesněji řečeno, naproti mě si to přes silnici ke mě vykračoval nějaký houmlesák, teda alespoň jako houmlesák vypadal, protože jeho vlasy vypadaly, jako vlasy sto let staré Barbie. Jeho hippie vesta vypadala, jako z osumdesátých let minulého století (možná taky byla) a měl na sobě zelené oteplováky, přestože byl květen. Zkrátka, ten houmlesák šel za mnou přes ulici.
,, V pohodě, baby?" řval na mě ještě, než stihnul přejít ulici.
,,Jo, v pohodě."zamumlám, hodím si školní bágl na ramono a jdu pryč, pryč od toho hnusáka. Nevím, co me to napadlo, sednout si na kraj chodíku a (z dovolením) čumět do blba.
,, Hej, kam si myslíš, že jdeš?" řval za mnou, ale já ho ignorovala¨. Nevím, čeho si myslý, že dosáhnou, tyhle lidi. Ale na druhou stranu zase nechápu ty povrchní pipky u nás ve škole, co se padesátkrát češou, padesátkrát dívají do zrcadla, můžou se zbláznit, aby si nezapoměli na sebe napatlat make-up. Ján jen hrábnu pro něco do skříně a tím to pro mě končí.
Procházela jsem se ulicemi mezi salony krásy a obchoďáky, zkrátka tim vším, čím by se mohli zbláznit ty povrchní holky o kterých už jsem se výše zmínila, sem tam nějakej McDonald, něco pro mě. Já m-
,,Au," vyjekla jsem ,,dávej pozor!" Ten kluk, co do mě vrazil byl zhruba o dva decimetry vyšší, než já, (měřila jsem zhruba 1.65m) a měl vlasy špinavou blond. na tváři měl takovej ten typickej hollywoodskej úsměv, kterým si myslel, že někoho oslní, nic pro mě...
,,Ježíš sorry, není ti nic?"bože, mluvil, jako teplouš, skoro šišlal. Popadl mě za zápěstí, ale já ho setřásla.
,,Ne"zamumlala jsem. Obešla jsem ho a šla si po svých.
,,Počkej..."volal za mnou. Po chvilce mě dohnal a chytil za rameno. Nasupeně jsem se otočila. Nesnáším tenhle typ kluků, proč prostě neodprejskne?
,,Ne, počkej...ehm-hele, mám tu nějaký stravenky,"poklepal si na kapsu svých tmavých slimek. ,,Nezašla bys na pizzu, zmrzku, co máš ráda?"
To už bylo vážně moc. Lezl mi na nervy. Otupěle jsem na něho zírala a čekala, až bude otravovat někoho jinýho, ale on byl neobytný a pořád čekal na odpověď, kterou mu stejně nikdy nedám.
,,Tak hele,"koukla jsem se mu do očí se za'tatýma zubama. Pořád tam byl ten jeho teploušský úsměv,,nevim, na co si tady hraješ, ale když ti jednoduše řeknu, že mi nic neni, tak ti jednoduše odprejskneš, jasný?!"zat'ala jsem ruce v pěsti a čekala, až uhne z cesty, jenže neuhnul.
,,Hele,"zase nastavil tu svoji šišlavinu,,chápu, že se zlobíš, ale-au!"
Dupla jsem mu na nohu a obešla ho. Bylo jysný, že za mnou zase pude, tak jsem zrychlila krok a za chvíli jsem běžela až domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama