Listopad 2014

Dítě štěstěny - Kapitola 2

20. listopadu 2014 v 12:20 | Ewril Rothick |  Dítě štěstěny
Bylo ráno, asi pět hodin. Do školy jdu až za tři hodiny a já tu nehodlám takhle trčet. Proto jsem se nasnídala a vyšla z báglem na zádech ven. tentokrát jsem si nesedla na chodník, ale šla jse se jen tak projít aprozkoumat město, protože určitě nikdy nebudu znát celý New York, přestože tu bydlím od dvou let. Dneska je mi patnáct a přesto tady někdy zabloudím. Nakonec jsem okolo sedmý skončila v Burger Kingu s hranolkama a kolou nad učebnicí metematiky podepsanou: Jennifer McBirdová a u stolu s výhledem na Times Square, ale nevědela jsem, jakou osudovou chybu dělám.
Asi okolo půl odsmý jsem za oknem zahlídla toho kluka ze včerejška.
TO NE!
Rychle jsem si začala balit věci, ale to už bylo pozdě. Všimnul si mě, přitiskul svoji ruku na kapsu, kde měl stravenky. To nebylo dobrý.
Prosmykla jsem se dveřmi a chtěla utéct na druhou stranu. To slovo chtěla jsem neříkala pro nic za nic. asi, když jsem byla na pátém kroku, tak jsem se najednou zastavila. Opravdu, doslova jsem se zastavila, i když jsem nechtěla. A pak jsem zjistila proč.
Ten kluk mě chytil ze ucho mého batohu a nechtěl pustit. A to jsem se docala snažila.
Kroutila jsem sebou, jak jsem chtěla, ale nic nezabralo, tak jsem se rozhodla vyzkoušet starý trik.
Dupla jsem mu na nohu.
Teda, alespoň jsem se o to pokusila, protože zřejmě čekal, co udělám, takže uhnul.
Do hajzlu.
,,Ahoj, neviděli jsme se někde?"zeptal se. Podle mě to byla trapná otázka.
,,Hm, ne!"odpověděla jsem. No co? Na trapnou otázku trapná odpověď.
,,Já si myslím, že jo,"prohodil trapně.,,Tentokrát mi neutečeš, zvu tě na rande!"
Tak to bylo i na mě moc. Dělalo se mi z něj blbě. A to nemluvme o tom, jak tady se mnou flirtoval.
To chce klid, říkala jsem si. Nádech, výdech a nádech.
,,Musim doškoly!"vyhrkla jsem.
,,Fajn, uvidíme se zítra..." Odmlčel se. ,,Kde..."
,,Já už ale fakt musim!"přerušila jsem ho.
,,Dobře, tek se uvidíme?zeptal se, ale to už jsem pádila ulicemi do školy ve snaze nepřijít pozdě.

Dítě štěsteny - Kapitola 1

18. listopadu 2014 v 12:47 | Ewril Rothick |  Dítě štěstěny
Kapitola 1
Jak to všechno vysvětlit? Tak dobře, povím vám celý příběh. Ten příběh začíná na obvyklý new yorský ulici. Přesněji řečeno, naproti mě si to přes silnici ke mě vykračoval nějaký houmlesák, teda alespoň jako houmlesák vypadal, protože jeho vlasy vypadaly, jako vlasy sto let staré Barbie. Jeho hippie vesta vypadala, jako z osumdesátých let minulého století (možná taky byla) a měl na sobě zelené oteplováky, přestože byl květen. Zkrátka, ten houmlesák šel za mnou přes ulici.
,, V pohodě, baby?" řval na mě ještě, než stihnul přejít ulici.
,,Jo, v pohodě."zamumlám, hodím si školní bágl na ramono a jdu pryč, pryč od toho hnusáka. Nevím, co me to napadlo, sednout si na kraj chodíku a (z dovolením) čumět do blba.
,, Hej, kam si myslíš, že jdeš?" řval za mnou, ale já ho ignorovala¨. Nevím, čeho si myslý, že dosáhnou, tyhle lidi. Ale na druhou stranu zase nechápu ty povrchní pipky u nás ve škole, co se padesátkrát češou, padesátkrát dívají do zrcadla, můžou se zbláznit, aby si nezapoměli na sebe napatlat make-up. Ján jen hrábnu pro něco do skříně a tím to pro mě končí.
Procházela jsem se ulicemi mezi salony krásy a obchoďáky, zkrátka tim vším, čím by se mohli zbláznit ty povrchní holky o kterých už jsem se výše zmínila, sem tam nějakej McDonald, něco pro mě. Já m-
,,Au," vyjekla jsem ,,dávej pozor!" Ten kluk, co do mě vrazil byl zhruba o dva decimetry vyšší, než já, (měřila jsem zhruba 1.65m) a měl vlasy špinavou blond. na tváři měl takovej ten typickej hollywoodskej úsměv, kterým si myslel, že někoho oslní, nic pro mě...
,,Ježíš sorry, není ti nic?"bože, mluvil, jako teplouš, skoro šišlal. Popadl mě za zápěstí, ale já ho setřásla.
,,Ne"zamumlala jsem. Obešla jsem ho a šla si po svých.
,,Počkej..."volal za mnou. Po chvilce mě dohnal a chytil za rameno. Nasupeně jsem se otočila. Nesnáším tenhle typ kluků, proč prostě neodprejskne?
,,Ne, počkej...ehm-hele, mám tu nějaký stravenky,"poklepal si na kapsu svých tmavých slimek. ,,Nezašla bys na pizzu, zmrzku, co máš ráda?"
To už bylo vážně moc. Lezl mi na nervy. Otupěle jsem na něho zírala a čekala, až bude otravovat někoho jinýho, ale on byl neobytný a pořád čekal na odpověď, kterou mu stejně nikdy nedám.
,,Tak hele,"koukla jsem se mu do očí se za'tatýma zubama. Pořád tam byl ten jeho teploušský úsměv,,nevim, na co si tady hraješ, ale když ti jednoduše řeknu, že mi nic neni, tak ti jednoduše odprejskneš, jasný?!"zat'ala jsem ruce v pěsti a čekala, až uhne z cesty, jenže neuhnul.
,,Hele,"zase nastavil tu svoji šišlavinu,,chápu, že se zlobíš, ale-au!"
Dupla jsem mu na nohu a obešla ho. Bylo jysný, že za mnou zase pude, tak jsem zrychlila krok a za chvíli jsem běžela až domů.

Dítě štěstěny - Prolog

14. listopadu 2014 v 12:53 | Ewril Rothick |  Dítě štěstěny

Prolog

Tak jsem tam stíála v tech podelanejch šatech a bylo mi jedno, že se na nás dívá dva miliony lidí a média, hlavní je, že tu je on a já...